Sběr železného šrotu, obyčejná krádež s tichým souhlasem státu.

Pokud je mi známo, určitá obdoba sběru železného šrotu bez povolení umožňuje či umožňovalo pouze námořní právo. Uplatňované pouze na mořích, možná taky i na některých vnitrozemských vodních cestách. Něco jako pokud ztroskotá loď, z té jsou cestující a posádka evakuováni, ani žádný zástupce posádky nebo majitele v blízkosti ztroskotané lodi nevyčkává a neorganizuje záchranné práce, potom je tato loď takzvaně opuštěná a nikomu nepatří. Kdokoliv, kdo přijde a začne organizovat své záchranné práce s cílem loď nebo šrot z ní dovézt do nějakého přístavu, může s ní nakládat jako se svým majetkem.

Mf Dnes

Ovšem základní předpoklad je, že ta loď či věc musí být takzvaně opuštěná, jejím majitelem či uživatelem. Nesmí být na území, které někomu už patří a kdo logicky, pokud ten přímý majitel nebo uživatel loď opustí, na tu opuštěnou loď či věc vztahuje svůj nárok.
Toto platí na moři.
Jenže na suché zemi, a zvláště u nás, už není žádné území, které nikomu nepatří. Každý metr území, zahrady, pole, lesa, někomu u nás patří. Pokud tedy někde je něco, co se dá označovat jako kovový šrot, je možný jeho legální sběr pouze na základě smlouvy. Zadavatel práce, majitel nebo uživatel pozemku, musí ve smlouvě přesně vymezit hranice pozemku, odsud až posud a musí vymezit taky předmět toho sběru,  třeba volně umístěné kovové předměty do určité velikosti volně se nacházející na tom pozemku. Případně je možné se takhle dohodnout ústně nebo ty věci vynést někde za plot k popelnicím, kde si je někdo přebere. Takhle by to mělo probíhat, pokud by to mělo být legální.  
Ve skutečnosti je sběr železa opravdový sběr.  Něco ve stylu :"Tamhle je vidět nějaký kus, nikdo to nehlídá, není to připevněné k ničemu, tak to berem, máme šrot pro sběrnu" Sběrače nezajímá, že s tím železem má majitel pozemku něco v plánu, že to tam jen skladuje a až přijde čas, na něco to použije. Případně tyto sběrače ani nezajímá, že ten železný díl k něčemu slouží.
Tabule pozinkovaného plechu nula osmičky váží asi 12 kilo a stojí něco mezi 200 - 400 kč. Když z ní klempíř udělá třeba svodové roury od okapů, stojí už takových 600 Kč. S dovozem na místo a s montáží už to vyjde na takových 1200 Kč. Sběrač kovů ukradne svody, na které kolem baráku dosáhne, ty sešlape a za výsledných 12 kilo šrotu dostane ve sběrně takových 60 Kč. Zatímco majitel musí, aby obnovil původné stav, zaplatit  těch 1200 Kč. Podobně vychází třeba stojan pod kytky z ocelových profilů. Ty lze dnes nakoupit zhruba za cenu nad 20 Kč za kilo, některé třeba i za 40 za kilo. Jeden řez vyjde na takových 10 Kč, 1 centimetr sváru taky tak nějak, plus k tomu nátěr a další práce. Materiál na 12 kg těžký podstavec vyjde tak ke 400 kč, jeho zhotovené nejméně dalších 400 Kč, celkem tedy takový stojan vyjde zhruba na 800 Kč. Sběrač kovů ho někde sebere, kladivem zohýbá a rozbije a ve sběrně za něho dostane zase jen těch 60 kč.  
A protože skutečný šrot, se kterým už majitel nemá žádné úmysly, byl už nejspíš dávno všechen vysbírán , neboli ukraden a dávno skončil v hutích, nyní se sbírá téměř výhradně takzvaný "železný šrot". Neboli se kradou kovové věci, které jejich majitelé k něčemu potřebují a používají a které, když z jejich pozemku zmizí, musí dříve nebo později nahradit nákupem nových.
Denně tedy vyjde každý takový sběrač kovů někoho z nás na 500 - 1000 Kč. Měsíčně 15 - 30 tisíc, protože sběrač potřebuje jíst i v soboty a svátky.  
Množství bezdomovců se u nás odhaduje na něco mezi 30 - 60 tisíci. z toho se sběrem šrotu živí jejich podstatná část. Množství lidí mimo sociální síť vyřazených ze sociálního systému, v poslední době zejména aplikací škrtacích Drábkových pravidel se odhaduje na cca 300 tisíc. Rovněž ne nepodstatná část těchto lidí se živí sběrem šrotu. Kdyby u nás bylo jen 50 tisíc sběračů kovů, měsíčně by tito lidé udělali škody mezi 750 - 1500 milióny Kč . Ročně to je něco mezi 9  - 18 miliardami Kč. A to se jedná jen o přímé náklady, nepřímé náklady, jako jsou zvýšené náklady na ostrahu majetku nebo na likvidaci následných škod způsobených odcizením funkčních dílů a následně poruchou funkce zařízení v tom zahrnuty nejsou.
Kdo na živobytí těchto lidí doplácí takovými obrovskými částkami?  Všichni, kdo tady vlastní nebo mohou vlastnit nějaký majetek.  
Nejméně to asi pálí stát. Náklady na tyto sběrače kovů se obvykle rozpustí v mnoha položkách na údržbu jednotlivých budov nebo areálů a na jejich ostrahy a tak je obtížné tyto náklady i jen vyčíslit. Podobně to není problém pro velké firmy. Pro které to je jen jedna z velké řady režijních neproduktivních nákladů nezbytných pro provozování průmyslové výroby tady u nás v České republice. Stejně tak to není problém pro bohaté jednotlivce, ostatně ti si už automaticky své nemovitosti staví a chrání tak, že na jejich pozemky sběrači kovů prakticky vůbec nemají možnost se dostat.
Zbývají drobní živnostníci, drobné firmy a občané drobní vlastníci baráků a pozemků. Ti jsou pod největším tlakem a přímo osobně v ohnisku toho střetu. Obvykle mají velmi málo finančních prostředků a tak si nemohou dovolit zaplatit profesionální ostrahu svého majetku. Stejně tak si nemohou dovolit takové technické úpravy svého majetku, které by jeho ničení sběrači šrotu v potřebné míře ztížilo nebo i vyloučilo. Maximálně mohou jen evidovat ztráty a sledovat, jak jim jejich majetek postupně mizí před očima. Případně mohou sami osobně místo spánku a odpočinku svůj majetek hlídat a jeho ničení tak trochu zpomalit.
Vznikají tak zóny, kde slabým a chudým je jejich majetek sběrači kovů postupně ničen a oni tak ještě více chudnou, ti silnější se s vypětím všech sil víceméně drží a firmy a jednotlivci žijící z nepřizpůsobivých, výkupny šrotu, zastavárníci, lichváři a podobní prosperují, ostatní ekonomika je paralyzována.
Stát, respektive ministr Drábek na jedné straně utahuje šrouby a "lisuje" tak ze státních výdajů na sociálky a podpory uspořené peníze. Z hlediska státu tak vzniká kladná bilance uspořených cca jednotek miliard Kč. Jenže stát v té bilanci nemá druhou stranu. Utahováním šroubů ministr Drábek vytváří další a další sběrače kovů a ti zase vytvářejí další a další škody. Každá miliarda Drábkem uspořených peněz ( z nichž ne nepodstatná část zmizí v pravidelně vyplácených mimořádných měsíčních pdměnách ve výši násobků měsíčních platů všelijakým budižkničemům kolem současné vlády ) znamená desetimiliardy dalších a dalších škod vytvářených sběrači šrotu. Které sanuje stát jen z malé části. Další část těchto škod sanují firmy. Kterým tak stoupají režijní náklady a které logicky úměrně tomu snižují počet pracovních míst. A zřejmě největší část škod páchaných sběrači šrotu sanují ze svých soukromých peněz přímo občané.  Kteří mají tu smůlu, že bydlí nebo podnikají na špatném místě.
Škrtání ministra Drábka má tak poněkud pochybnou příchuť, každá uspořená "uškrtaná" koruna zvyšuje počet sběračů šrotu a tak vytahuje z kapes lidí nejméně korun deset.