Tanec kolem mysliveckých kamizolek.

Kolem myslivců je v poslední době živo. Na tu část přírody, o kterou se mají podle zákona o myslivosti 449/2001 starat, si totiž brousí zuby i zelení kolem sdružení Duha společně s některými nespokojenými vlastníky pozemků. Dlouholeté spory nyní vyústily v jejich návrh změny stávajícícho zákona. Protože o víkendu byl o tomto zveřejněn pokroucený článek na servru Neviditelný pes, kde většina diskutujících o tomto problémů nejsou ani myslivci, ani vlastníci pozemků a jejich příspěvky o problému vykazují katastrofální neznalost problematiky a kde já diskutovat nemohu, napsal jsem coby bývalý člen výboru jednoho honebního společenstva tento informativní příspěvek.

Myslivci na honuRadim Polášek

Náš stát považuje lovnou zvěř za své přírodní bohatství. Aby tohoto přírodního bohatství neubývalo a naopak se v rámci možností zvětšovalo, udržuje stát extravilán, to znamená plochy mimo zastavěné části obcí a měst pro zvěř volně průchozí. Podstatně omezuje či rovnou zakazuje ve volné krajině stavbu plotů či jakýchkoliv překážek bránicích volnému pohybu zvěře. S výjimkou silnic, dálnic, železnic a dalších podobných staveb.
Každý majitel jakéhokoliv pozemku v extravilánu, lesa, pole nebo i třeba vyprahlého kousku polní cesty u lesa má podle současného zákona o myslivosti k vlastnictví tohoto pozemku i právo a povinnost myslivosti. Povinnost myslivosti je  starat se předepsaným způsobem o tuto zvěř, právo myslivosti je lovit přebytek předepsaného počtu zvěře a s ulovenou zvěří dále nakládat jako se svým majetkem.
Ovšem současná myslivost má některá v současné době logická omezení.
Za prvé to jsou odborná omezení, pečovat o zvěř nelze podle dětských knížek o zvířátkách, naopak takhle lze lesním zvířatům i tragicky uškodit. Taky co se týká lovu, zatím se nikomu nepovedlo přesvědčit přebytečnou lovnou zvěř, aby naklusala do kamiónu a dala se dovézt a porazit někde v průmyslové porážkové lince, takže střelná zbrań je k lovu nutná. A taky některé způsoby lovu, dříve běžné, jsou nyní zakázány a ty zákazy a omezení je nutné ovládat. Buď by to dneska bylo týrání zvířat nebo použitá metoda lovu by bylo pro dnešní populaci zvěře příliš devastující. Odbornost nutná pro provádění myslivosti na svém nebo cizím pozemku je vyřešena státními mysliveckými zkouškami.
Za druhé to je omezení dané potřebnou velikostí honebního pozemku neboli honitby, na které se provádí myslivost. Minimální potřebná velikost je určena přibližnou rozlohou, na které se populace té určité zvěře většinou zdržuje. Je nesmysl lovit zvěř třeba na jednom hektaru lesa. Vystřelí se, zvěř uteče vedle, kde už lovit nemůžu, druhý den soused stejným způsobem zvěř nažene zpátky nebo v horším případě jeden zvěř jen chová a soused zvěř jen střílí. Ta rozloha je tedy  kompromisem mezi potřebou drobné zvěře a potřebou srnčí a jelení zvěře a je stanovena zákonem o myslivosti na minimálně 600 hektarů. Většina honiteb, při hustotě osídlení republiky u nás, zabírá plochy mezi jednotlivými zastavěnými plochami vesnic a měst a je určena jejich hranicemi.  Tam ale vyvstává problém daný historicky a to rozdrobením těchto území na malé, hektarové i ještě mnohem menší kousky vlastněné různými vlastníky. Myslivecký zákon to řeší vznikem společenstva vlastníků, vlastníci jednotlivých kousků pozemků se dají dohromady a vytvoří takzvané honební společenstvo. To má potom k dispozici ucelenou souvislou rozlohu lesů a polí, kterou potom může pronajmout k výkonu myslivosti někomu, kdo disponuje příslušnými mysliveckými zkouškami a oprávněními. Obvykle to bývá občanské sdružení, myslivci, ale teoreticky to může být klidně i nějaký jednotlivec nebo firma provádějící tyto služby na komerční bázi. O tom, komu se příslušná honitba pronajme a za jaké nájemné a kdo tedy jako jediný bude oprávněn v příslušné honitbě lovit, se rozhoduje na schůzi honebního společenstva hlasováním. Každý vlastník lesního a polního pozemku může tedy v rozsahu svého vlastnictví tuto volbu demokraticky ovlivnit. To je síla tohoto zákona, ale i zdroj problémů.
V běžné krajině po staletí kouskované na políčka a lesíky má souvislá plocha jedné honitby o rozloze třeba tisíc hektarů klidně třeba i 200 vlastníků. Z toho nějaká řekněme desítka procent bydlí kdesi v druhé polovině republiky a na schůze honebního společenstva nejezdí. Nějaké procento vlastníků ani nejde vůbec sehnat, kontakty na majitele pozemku uvedené v katastrálních mapách nejsou třeba vůbec funkční.
Mezi takovou spoustou lidí se potom vždy najdou nějací problémoví majitelé. Za prvé, protože zvěř zákon o myslivosti jaksi nezajímá, dostává se na všechny neoplocené a nezastavěné plochy, i na ty, jejichž majitelé z nějakého důvodu nejsou členy honebního společenstva, nechtějí být členy nebo to nevědí atd. Jenže pokud takový pozemek přiléhá k honitbě, logicky tam někdo nějakou "údržbu" té zvěře dělat musí. A není jiná logická možnost, má li se dodržet požadavek minimální velikosti honebního pozemku, tak tento obvykle menší pozemek přičlenit i bez vědomí majitele nebo i proti  jeho vůli k sousedící honitbě a určitým způsobem tak narušit jeho vlastnická práva.
Potom problémy dělají majitelé honebních pozemků, kteří  obvykle z nějakého osobního důvodu nesouhlasí s pronájmem honitby včetně svého pozemku konkrétním myslivcům. Kteří třeba se na tom jeho pozemku chovají tak, že zase tomu majiteli pozemku to dělá problém....Ale jejich pozemek v honitbě má tak malou rozlohu, že nemají možnost ostatní přehlasovat......
No a jak už jsem napsal na začátku příspěvku, problémy dělají zelení kolem hnutí Duha. Jako by zavedený systém provádění myslivosti vyvíjený po staletí chtěli zrušit a zavést svůj zelený duhácký......